Šimbajny

Doc. MVDr. Jana Mezerová, Ph.D.

Bolestivé onemocnění přední plochy metakarpu mladých dostihových koní, které je mezi dostihovou veřejností známé pod lidovým názvem šimbajny (odborně osteopatie či periostitida dorzální části třetí metakarpální kosti, bucked shins /angl./, Schienenbeinerkrankungen /něm./) bylo poprvé popsáno už v roce 1907. Jeho příčinám, mechanismu vzniku, roli tréninkových režimů a povrchů, na kterých koně pracují, je věnována neustálá pozornost. I přes nesporné poznatky, které klinické i experimentální studie na celém světě přinesly, však šimbajny trápí anglické plnokrevníky v intenzivním dostihovém tréninku a méně často i koně jiných plemen dodnes. Objevují se nejčastěji u dvouletků, ale významně narušují také přípravu a kariéru tříletých koní. Skutečný výskyt onemocnění je neznámý, ale podle různých studií kolísá mezi 30 až 90 %.

Příčiny a mechanismus vzniku

Porozumění důvodům, pro něž šimbajny vznikají, je důležité jak pro jejich prevenci, tak pro účinné ošetření, správnou rekonvalescenci a návrat koně do plného tréninku. V minulosti se předpokládalo, že šimbajny jsou následky krvácení, ke kterému dochází pod okosticí, a mikrofraktur na přední straně třetí metakarpální kosti se sekundární tvorbou kostního svalku. Tyto změny měly být zapříčiněny otřesy kosti vyvolané vysokorychlostní zátěží. Pozdější studie zabývající se geometrickými a histopatologickými vlastnostmi třetího metakarpu a sil, které na kost působí, prokázaly, že šimbajny představují spíše adaptační odpověď kosti na zátěž.

U mladých koní zařazovaných do dostihové přípravy dochází během fyziologického dozrávání kostí k jejich přestavbě. Vhodnými tréninkovými podněty se kost přizpůsobuje měnícím se podmínkám zesílením stěny, změnou struktury a předozadním oploštěním. Protože metakarpus dvouletků je méně tvrdý, na jeho přední (dorzální) plochu působí během vysokorychlostní zátěže větší napětí než u starších zvířat. Toto napětí může snáze vést k únavě kosti a její následné bolesti. Na druhou stranu je známo, že síly, které působí na přední povrch třetí metakarpální kosti, mají ve stejném místě jiný charakter u zvířete pohybujícího se v pomalých chodech a jiný u koně v rychlé zátěži. Vhodné tréninkové schéma a včasné zařazení vysokorychlostních podnětů tak napomáhá správné modelaci a remodelaci kosti. Klinické práce provedené v USA potvrdily, že koně s vyšším týdenním podílem zátěže ve vysoké rychlosti měli menší výskyt šimbajnů než koně, kteří cválali delší vzdálenosti pomaleji.

Významnou úlohu při adaptaci kosti na zátěž hraje také povrch tréninkových drah. Současné srovnávací studie u koní pracujících na měkkém (dřevěné štěpky) a tvrdém povrchu ukázaly rychlejší remodelaci kosti u druhé skupiny zvířat. Na druhé straně je však z dřívějších prací znám klinicky významnější výskyt šimbajnů u koní trénujících a běhajících na tvrdých drahách.

Klinické příznaky a diagnóza

Onemocnění se vyznačuje typickými klinickými příznaky, které se projevují obvykle bezprostředně po rychlé práci či dostihu nebo následující den. Velmi často se jedná o první dostih nebo první práci v rychlosti blížící se dostihu. Na přední (dorzální) ploše třetí metakarpální kosti (nesprávně přední holeni) je zjistitelný otok měkkých tkání, zvýšená teplota a citlivost. Pevný tlak prstem na postiženou oblast provokuje bolestivou reakci, vážně postižená zvířata často reagují vzpínáním. Při onemocnění obou hrudních končetin koně vykazují neochotu k pohybu a charakteristický zkrácený toporný klus (někdy imitující kulhání z kopyt nebo karpů). Pokud je postižena jedna končetina silněji, koně zřetelněji kulhají. Stupeň kulhání podstatně závisí na závažnosti onemocnění a na době, která uplynula mezi poslední rychlou prací a vyšetřením. Klinické symptomy jsou zvlášť výrazné v akutních stádiích, po odpočinku a protizánětlivém ošetření nastává obvykle značné zlepšení. U některých jedinců se může objevit pozvolnější nástup ortopedických potíží s nápadným zhoršením po prvním dostihu nebo delší rychlé práci.

Stanovení diagnózy je díky charakteristické anamnéze i typickým příznakům jednoduché a zkušeným trenérům nečiní problémy. Spolupráce s veterinárním lékařem je žádoucí u akutně silně kulhajících pacientů s výrazným zduřením, u nichž je nutno eliminovat stresovou zlomeninu, a u chronických a recidivujících případů. Výsledky rentgenologického vyšetření, které lze využít pro potvrzení diagnózy a vyloučení vážnějších změn, se u jednotlivých případů liší. U mírně postižených koní nebo ve velmi časných stádiích onemocnění jsou snímky často negativní nebo s ohledem na kostní abnormality nejisté. Výrazné zesílení okostice a tvorba nové kosti patrná na některých rentgenogramech však upozorňují na vážné narušení rovnováhy mezi zátěží a únavou kosti a mohou být předzvěstí stresové zlomeniny. V zahraničí byla v posledních letech ověřena jako hodnotná diagnostická pomůcka pro detekci abnormalit na metakarpech dostihových plnokrevníků termografie. Použitím této techniky bylo prokázáno, že až 60 % dvouletků v tréninku vykazuje abnormální nálezy.

Léčba

Pro ošetření šimbajnů byla v průběhu století trenéry a veterinárními lékaři vyzkoušena široká škála modifikovaných tréninkových programů a terapeutických metod.

Omezení zátěže

Pokud jsou šimbajny považovány za projev nedostatečné adaptace třetí metakarpální kosti na zátěž, je základním léčebným opatřením její snížení. Názory veterinárních specialistů i zkušených trenérů na způsob omezení tréninku se v tomto směru liší. Zatímco někteří trenéři doporučují déletrvající vysazení koně z dostihové přípravy a volný pobyt ve výběhu, jiní se snaží pokračovat v tréninku alespoň v podobě klusové práce a bolest tlumit celkově či lokálně podávanými léčivy. Současná veterinární literatura se všeobecně shoduje na tom, že stupeň restrikce zátěže závisí na několika faktorech, z nichž je nejvýznamnější závažnost klinických příznaků a případně rentgenologických nálezů. U koní bez výrazného zesílení okostice nebo jiných závažných rentgenologických změn jsou většinou preferovány zpočátku 1-2 týdny stájového klidu s denním prováděním na ruce (10-15 minut jednou až dvakrát denně). Do upraveného tréninku se kůň vrací ve chvíli, kdy známky onemocnění nejeví v klusu na ruce. Koně se zřetelnou periostální reakcí (zduřením okostice) a/nebo jinými kostními abnormalitami (odbourávání kostní tkáně patrné na rentgenogramech) vyžadují delší období klidu a kontrolovaného pohybu. Podle některých autorů by omezení zátěže mělo spočívat v 4týdenním provádění na ruce, na které navazuje 4 až 8 týdenní volný pobyt v malém výběhu. Trvání a rozsah omezení pohybu jsou modifikovány podle specifik jednotlivých případů. Koně s chronickými nebo opakovaně se vracejícími šimbajny (jedinci, kteří měli několik akutních epizod bez přiměřeného období rekonvalescence) by měli mít 90-120 dní klidu, což v mnoha případech znamená předčasné ukončení stávající sezóny.

Celková a lokální léčba

Protizánětlivá terapie. Protizánětlivé ošetření je indikováno u koní s akutním onemocněním. Mělo by být zahájeno co nejdříve a trvat tak dlouho, dokud otok a bolest neustoupí. Nejjednodušší a přitom účinnou metodu představuje chlazení končetin studenou vodou nebo ledování po dobu třicet minut několikrát denně. K alternativám patří aplikace chladivých obkladů nebo komerčních protizánětlivých krytů. Celková aplikace protizánětlivých látek (Meflosyl, Finadyne, Butasan, Equipalazone a další) u pacientů se zánětlivým onemocněním kostí je sporná. Pokud jsou tyto preparáty používány opakovaně a dlouhodobě, mohou narušit hojení kostí. Po krátkou dobu (několik dní) během akutního stádia onemocnění jsou indikovány u koní se závažnými příznaky.

Lokální aplikace blistrů a látek působící prokrvení kůže patřily k tradičním způsobům ošetření šimbajnů. Zvýšením prokrvení až navozením akutního zánětu v chronicky zanícené tkáni mají tyto látky urychlovat hojení. Vzhledem k tomu, že se v případě šimbajnů jedná o postižení okostice, nemá jejich použití vědecké opodstatnění. Snížení otoku měkkých tkání aplikací prokrvujících substancí je připisováno spíše masáži a bandážování končetiny. Jakýkoliv pozitivní efekt blistrů je výsledkem dlouhodobého nuceného klidu, který je po nablistrování končetiny (při všech indikacích) nezbytný. Pálení (termokauterizace) představuje další překonanou metodu ošetření koní se šimbajny. Podobně jako blistrování je jediným prospěšným efektem dlouhodobé vyřazení pacienta z intenzivního tréninku. Kryoterapie (zmrazení lokální aplikací tekutého dusíku) je některými praktiky využívána v poslední době, protože navozuje dlouhodobou lokální analgezii. Podobně jako pro předcházející techniky také pro kryoterapii platí, že neexistuje jediný důkaz urychlení skutečného hojení okostice. Odpůrci kryoterapie navíc upozorňují na škodlivost nepřiměřeného analgetického efektu, jehož důsledkem je předčasné zařazení koně do zátěže a zvýšeného rizika vážnějších traumat kosti. Pro ošetření chronických a recidivujících šimbajnů je na některých zahraničních pracovištích ověřována léčba tzv. vysokofrekvenčními šokovými vlnami (extracorporeal shockwave therapy) s cílem akcelerovat hojení kosti. I pro tuto v současné době populární metodu léčby řady ortopedických problémů dosud chybí kontrolované vědecké studie.

Prevence a trénink koní postižených šimbajny

Porozumění příčinám a mechanismu vzniku únavového selhání kosti a šimbajnů je základním předpokladem pro prevenci onemocnění a snížení jeho výskytu. Vyvíjející se metakarpus mladého koně musí být tréninkem namáhán tak, aby byla stimulována jeho adaptace k zatížení, ke kterému dochází v dostihu nebo v práci v rychlostech blížících se dostihu. V pomalých chodech je přední plocha metakarpu vystavena napínání, zatímco ve velkých rychlostech je navozována její komprese (stlačení). Krátká vysokorychlostní zátěž tak vystavuje kost mladého koně k zatížení, které je očekávané během dostihu.

I pro naše trenéry mohou být zajímavé výsledky zahraniční studie hodnotící v průběhu 11 let více než 200 dvouletých plnokrevníků. Tito koně byli připravováni v pěti komerčních stájích využitím dvou tréninkových programů. Klasický tréninkový program představovala denní cvalová práce na vzdálenost 1,6 až 3,2 km v rychlosti 670 m/min. Každých 7-10 dní byla doplněna rychlou prací (860 m/min) na postupně se prodlužující vzdálenost 400 (u začínajících) – 1200 metrů. Modifikovaná tréninková metoda využívala podobné penzum denní cvalové práce, ale frekvence vysokorychlostní zátěže byla zvýšena na třikrát týdně a její vzdálenost se zvětšovala od 200 do 800 metrů. Dlouhodobé zhodnocení prokázalo, že koně trénovaní podle modifikované metody trpěli šimbajny mnohem méně než jejich vrstevníci připravovaní klasickým programem. Prospěšnost častých krátkých rychlých prací doložil i následující výsledek stejné studie. V jedné ze sledovaných stájí museli koně připravovaní modifikovanou metodou kvůli mimořádně nepříznivému počasí v zimním období pouze klusat po dobu 30 dnů bez jakékoliv vysokorychlostní zátěže. Teprve potom se vrátili do obvyklého režimu. Výskyt šimbajnů se zvýšil ve srovnání s předcházejícími lety pětkrát a do normálního průměru se vrátil teprve následující rok.

Principy preventivního tréninkového programu, které vycházejí z výsledků četných klinických i experimentálních studií, jsou následující: 1. Kost mění svůj tvar a strukturu podle svého zatížení. Z toho vyplývá, že trénink adaptuje kost pro trénink, dostih adaptuje kost pro dostih a trénink, který imituje dostih, adaptuje kost pro dostih. 2. Krátké práce ve vysoké rychlosti by měly být zaváděny do tréninkového programu brzy a často (dvakrát týdně) tak, aby se kost adaptovala na síly, které na ni budou působit během dostihu. 3. Cválat je třeba umírněně (1 míle/den, 6 dní v týdnu). Dlouhé pomalé cválání může vést k vysoké únavě kosti. 4. Pomalý klus je určen pro zahřátí a není využíván pro zvýšení úrovně tělesné zdatnosti. Dlouhá pomalá klusová práce adaptuje kost na klus a působí tenzními silami na přední plochu třetího metakarpu. 5. Jakmile je kost mladého koně správně adaptována na dostih (za 6 až 8 měsíců), tento tréninkový program už není dále potřebný, protože kost se nevrátí zpět ke svému původnímu tvaru a architektuře.

V optimálním případě by roček měl začít cválat v prosinci a být schopen cválat míli rychlostí 670 m/min. S postupujícím tréninkem jsou do konce cvalové práce zahrnovány dvakrát týdně kratší úseky ve vyšší rychlosti. Tyto úseky jsou zpočátku dlouhé 100 až 200 metrů a kůň by měl jít rychlostí 800 m/min. Délka rychlých úseků se postupně zvětšuje a potom se zvyšuje rychlost. Mezi změnami rychlosti nebo vzdálenosti musí vždy uplynout dva týdny. Před prvním dostihem (obvykle uprostřed června) probíhá zátěž ve vysoké rychlosti v tempu 920-1000 m/min. Pokud je trénink mladého koně přerušen kvůli jakýmkoliv zdravotním problémům po dobu delší než 10 dní, nastává rychlá remodelace a odbourávání kostní tkáně, které by mohly vést ke vzniku šimbajnů v případě, že by tréninkový výpadek nebyl zohledněn a kůň se vrátil na původní úroveň zátěže.

Koně se šimbajny mohou být trénováni, pokud nekulhají a nevykazují výraznou periostální reakci. V jejich případě by však vzdálenost, po kterou cválají, měla být redukována (přibližně na polovinu) a měly by být přidány krátké rychlé úseky. Například, pokud kůň běžně cválá 1,5 míle denně, měla by být tato vzdálenost snížena na ¾ míle a dvakrát týdně do programu inkorporovány krátké rychlé úseky. Pokud kůň kulhá nebo vykazuje bolestivost, trénink je zastaven a zahájeno chlazení a aplikace protizánětlivých látek. Jakmile potíže odezní, koně se vracejí do tréninku.

Prognóza

Prognóza je u naprosté většiny koní postižených šimbajny velmi dobrá. Onemocnění se jen velmi vzácně vyskytuje u starších zvířat (po čtvrtém roce), kdy proběhla remodelace nezralé kosti a její přizpůsobení k požadavkům vysokorychlostní zátěže. Na druhou stranu koně opakovaně trpící šimbajny ve dvou a třech letech stáří, patří do kategorie zvířat více ohrožených tzv. stresovými kortikálními zlomeninami v pozdějším věku.

Závěr

Šimbajny byly, jsou a budou běžným zdravotním problémem mladých plnokrevníků. Tréninkový plán vedoucí k úspěchu bohužel nelze napsat jako kuchařku a existuje řada faktorů, které ho velmi podstatně ovlivňují. Včasné vysokorychlostní podněty, které jsou považované za nejlepší prevenci šimbajnů, lze zařadit pouze u koní fyzicky a psychicky zralých. Řada našich dvouletků toto kritérium nesplňuje. Ani v našich nejlepších tréninkových střediscích neumožňují kontinuální cvalovou práci během zimního období klimatické podmínky. Měsíc trvající období mrazu a ledu, které britská studie považovala za naprostou raritu, je pro většinu našich trenérů normální jev. Pokud koně necválají pouze měsíc, je zima hodnocena ještě jako příznivá. Kvalitní měkká tréninková dráha sice prodlužuje správnou remodelaci kosti, ale chrání citlivý pohybový aparát mladých koní. V zahraničí je jednoznačně prokázán snížený výskyt šimbajnů a dalších ortopedických problémů u koní, kteří pracují na drahách se speciálním umělým povrchem. Až na výjimky jsou tyto tréninkové povrchy u nás hudbou budoucnosti. Navíc i v případě, že trenér má optimální či téměř optimální tréninkové podmínky, může první start dvouletka, který proběhne na tuzemském závodišti, být ve stávající sezóně také jeho posledním. Ze stejných důvodů potom může být narušena kariéra i tříletého importovaného koně, který u nás jako dvouletý neběhal.


Kde nás najdete

Vyhledávání

 

Kontaktní formulář

Kontaktní formulář 

pole označená hvězdičkou (*) jsou povinná